Rana Plaza: Dvanáct let od katastrofy, která otřásla módním průmyslem. Co se (ne)změnilo?

Dvanáct let po tragédii v bangladéšské továrně Rana Plaza, která si vyžádala přes 1 100 obětí, se módní průmysl stále potýká s výzvami v oblasti bezpečnosti a pracovních podmínek. Přestože došlo k určitým pozitivním změnám, mnoho problémů dodnes přetrvává.​

Pokrok v oblasti bezpečnosti

Po katastrofě v Rana Plaza byla zavedena Mezinárodní dohoda o zdraví a bezpečnosti v textilním a oděvním průmyslu (International Accord), která nahradila původní Bangladéšskou dohodu. Tato dohoda, účinná od 1. listopadu 2023, byla prodloužena na tři roky s automatickým obnovením na další tři roky, což představuje nejdelší závazek v historii dohody. K dnešnímu dni ji podepsalo více než 200 značek, včetně Adidas, H&M, Inditex (Zara), Primark a Mango. Dohoda byla také rozšířena do Pákistánu, kde se připojilo 88 značek. Tato expanze zahrnuje školení místních inženýrů a inspekci továren, což ovlivňuje více než 539 000 pracovníků. 

Přetrvávající problémy

I přes částečný pokrok v bezpečnosti práce a zavedení některých právních reforem v jednotlivých zemích se fast fashion průmysl stále opírá o nízkonákladovou pracovní sílu, která pracuje často za podmínek, jež lze jen těžko považovat za důstojné. Kromě Bangladéše se jedná také o Indii, Pákistán, Vietnam, Kambodžu, Srí Lanku a některé africké země a země Latinské Ameriky.

1. Nízké mzdy a životní náklady

Většina pracovníků v těchto zemích vydělává hluboko pod životní minimum. Například:

Vietnam – dělníci v textilních závodech si v průměru vydělají mezi 150–200 USD měsíčně, zatímco odhadované životní minimum v městských oblastech přesahuje 300 USD.

Kambodža – minimální mzda činí 204 USD měsíčně (stav k 2024), ale inflace a růst cen energií a potravin ji rychle znehodnocují.

Etiopie – země byla dlouho líčena jako „nový výrobní zázrak“, ale dělníci si zde vydělávali i méně než 30 USD měsíčně. Po protestech některé továrny zavřely, jiné jen minimálně upravily mzdy.

2. Nadměrné přesčasy a porušování pracovních norem

Ve většině továren je normou pracovat přes 60 hodin týdně, často bez odpovídajícího příplatku. V některých případech zaměstnanci nemají ani nárok na placenou nemocenskou nebo mateřskou dovolenou, přestože to národní zákony vyžadují.

Inspekce bývají povrchní nebo zcela chybí, zejména u subdodavatelských továren, které často zůstávají mimo dohled veřejnosti i značek.

3. Omezená práva na odborovou činnost a zastrašování

V zemích jako je Pákistán, Srí Lanka nebo Myanmar, čelí pracovníci zakládající odbory, která by hájila jejich pracovní práva, nátlaku, výhrůžkám, výpovědím nebo dokonce násilí. Zastrašování a vytváření „černých listin“ jsou běžnými praktikami zaměstnavatelů. V Myanmaru po vojenském převratu v roce 2021 došlo ke zhoršení všech pracovních podmínek, přičemž mnohé továrny v zemi nadále vyrábí oblečení pro značky jako Zara, H&M, nebo Bestseller.

4. Zdravotní problémy

Ve všech těchto výrobních zemích jsou v továrnách běžné práce v přehřátých, špatně větraných prostorách, s omezeným přístupem k čisté vodě i hygienickým zařízením a vysokým rizikem nehod kvůli nedostatečné požární ochraně a zanedbaným evakuačním cestám. Opakující se pohyby při této práci vedou mj. k chronickým bolestem zad, zápěstí a ramen. Při výrobě fast fashion se také často používají toxická barviva, bělidla nebo lepidla, která mohou pracovníkům v málo větraných prostorách způsobit dýchací potíže nebo kožní onemocnění. 

Pracovníci často ani nemají zdravotní pojištění a léčbu si nemohou dovolit. Strach ze ztráty zaměstnání, šikana na pracovišti a nátlak vyvíjený zaměstnavateli navíc představují ohromnou psychickou zátěž.

5. Odpovědnost značek – stále částečná

I přes nesouhlas veřejnosti a vytvoření právních rámců (např. německý zákon o náležité péči nebo chystaná legislativa EU) mnoho značek stále nepřebralo plnou odpovědnost za podmínky ve svých dodavatelských řetězcích.

Často se odvolávají na „outsourcing“, jenž prý snižuje jejich vliv tuto situaci změnit. Většina z nich nechce podepsat právně závazné dohody jako Mezinárodní dohodu (International Accord), případně se z nich později tiše stáhnou. Známé příklady „nekooperujících“ značek zahrnují Amazon, IKEA, Deichmann, Tom Tailor nebo některé americké značky jako Walmart a GAP.

Závěr

Ačkoli došlo k významnému pokroku v oblasti bezpečnosti, a některé značky dokonce přijaly odpovědnost za své dodavatelské řetězce, toto téma je pořád aktuální a vyžaduje další pozornost a akci ze strany módního průmyslu. Transparentnost, spravedlivé mzdy a důstojné pracovní podmínky jsou klíčové ke zlepšení života pracovníků ve zmíněných zemích.

Co můžeme dělat my?

Jako spotřebitelé máme větší sílu, než si často uvědomujeme. Můžeme volit značky, které ctí práva pracovníků, nakupovat méně a uvědoměleji, ptát se, kdo naše oblečení vyrobil, a podporovat legislativní změny, které zaručí důstojné pracovní podmínky po celém světě. Každý nákup je hlasem – použijme ho zodpovědně.