Rana Plaza: Dvanáct let od katastrofy, která otřásla módním průmyslem. Co se (ne)změnilo?

Dvanáct let po tragédii v bangladéšské továrně Rana Plaza, která si vyžádala přes 1 100 obětí, se módní průmysl stále potýká s výzvami v oblasti bezpečnosti a pracovních podmínek. Přestože došlo k určitým pozitivním změnám, mnoho problémů přetrvává.​

Pokrok v oblasti bezpečnosti

Po katastrofě v Rana Plaza byla zavedena Mezinárodní dohoda o zdraví a bezpečnosti v textilním a oděvním průmyslu (International Accord), která nahradila původní Bangladéšskou dohodu. Tato dohoda, účinná od 1. listopadu 2023, byla prodloužena na tři roky s automatickým obnovením na další tři roky, což představuje nejdelší závazek v historii dohody. K dnešnímu dni ji podepsalo více než 200 značek, včetně Adidas, H&M, Inditex (Zara), Primark a Mango. Dohoda byla také rozšířena do Pákistánu, kde se připojilo 88 značek. Tato expanze zahrnuje školení místních inženýrů a inspekce továren, což ovlivňuje více než 539 000 pracovníků. 

Přetrvávající problémy

Přes částečný pokrok v oblasti bezpečnosti práce a některé právní reformy v jednotlivých zemích se fast fashion průmysl stále opírá o nízkonákladovou pracovní sílu, která pracuje často za podmínek, které lze jen těžko považovat za důstojné. Kromě Bangladéše se jedná také o Indii, Pákistán, Vietnam, Kambodžu, Srí Lanku a některé africké země nebo země Latinské Ameriky.

1. Nízké mzdy a životní náklady

Většina pracovníků v těchto zemích vydělává hluboko pod životní minimum. Například:

Vietnam – dělníci v textilních závodech si v průměru vydělají mezi 150–200 USD měsíčně, zatímco odhadované životní minimum v městských oblastech přesahuje 300 USD.

Kambodža – minimální mzda činí 204 USD měsíčně (stav k 2024), ale inflace a růst cen energií a potravin ji rychle znehodnocují.

Etiopie – země byla dlouho líčena jako „nový výrobní zázrak“, ale dělníci si zde vydělávali i méně než 30 USD měsíčně. Po protestech některé továrny zavřely, jiné jen minimálně upravily mzdy.

2. Nadměrné přesčasy a porušování pracovních norem

Ve většině továren je normou práce přes 60 hodin týdně, často bez odpovídajícího příplatku. V některých případech zaměstnanci nemají ani nárok na placenou nemocenskou nebo mateřskou dovolenou, přestože to národní zákony vyžadují.

Inspekce bývají povrchní nebo zcela chybí, zejména u subdodavatelských továren, které často zůstávají mimo dohled veřejnosti i značek.

3. Omezená práva na odborovou činnost a zastrašování

V zemích jako je Pákistán, Srí Lanka nebo Myanmar čelí pracovníci zakládající odbory nátlaku, výhrůžkám, výpovědím nebo dokonce násilí. Zastrašování a vytváření „černých listin“ jsou běžnými praktikami zaměstnavatelů. V Myanmaru po vojenském převratu v roce 2021 došlo ke zhoršení všech pracovních podmínek, přičemž mnohé továrny v zemi nadále vyrábí oblečení pro značky jako Zara, H&M, nebo Bestseller.

4. Zdravotní problémy

Ve všech těchto výrobních zemích jsou v továrnách běžné práce v přehřátých, špatně větraných prostorách, nedostatek přístupu k čisté vodě a hygienickým zařízením a vysoké riziko nehod kvůli nedostatečné požární ochraně a špatným evakuačním cestám. Opakující se pohyby při této práci vedou mj. k chronickým bolestem zad, zápěstí a ramen. Při výrobě fast fashion se také často používají toxická barviva, bělidla nebo lepidla, která mohou pracovníkům v málo větraných prostorách způsobit dýchací potíže nebo kožní onemocnění. 

Pracovníci často ai nemají zdravotní pojištění a léčbu si nemohou dovolit. Strach ze ztráty zaměstnání, šikana na pracovišti a tlak na výkon navíc představují velkou psychickou zátěž.

5. Odpovědnost značek – stále částečná

I přes tlak veřejnosti a některé právní rámce (např. německý zákon o náležité péči nebo chystaná legislativa EU) mnoho značek stále nepřebírá plnou odpovědnost za podmínky ve svých dodavatelských řetězcích.

Často se odvolávají na „outsourcing“, který prý snižuje jejich vliv. Mnohé z nich nepodepisují právně závazné dohody jako Mezinárodní dohoda (International Accord), případně se z nich později tiše stáhnou. Známé příklady „nekooperujících“ značek zahrnují Amazon, IKEA, Deichmann, Tom Tailor nebo některé americké značky jako Walmart a GAP.

Závěr

Ačkoli došlo k významnému pokroku v oblasti bezpečnosti a některé značky přijaly odpovědnost za své dodavatelské řetězce, mnoho problémů přetrvává. Transparentnost, spravedlivé mzdy a důstojné pracovní podmínky zůstávají klíčovými oblastmi, které vyžadují další pozornost a akci ze strany módního průmyslu.

Co můžeme dělat my?

Jako spotřebitelé máme větší sílu, než si často uvědomujeme – můžeme volit značky, které ctí práva pracovníků, nakupovat méně a uvědoměleji, ptát se, kdo naše oblečení vyrobil, a podporovat legislativní změny, které zaručí důstojné pracovní podmínky po celém světě. Každý nákup je hlasem – použijme ho zodpovědně.